Klub rekordmanů I. - Witezarif a Donna Fitzgeraldová

Jet Tevis Cup je snem mnoha vytrvalostních jezdců. Vyhrát Tevis Cup je životní příběh se šťastným koncem.  Vyhrát legendární závod 2x, 3x je neuvěřitelné. Vyhrát ho  4x se stejným koněm není normální.  Donna Fitzgeraldová v sedle Witezarifa pokořila slavnou trať celkem 6x. Mimo jiné…

"Po trati se pohyboval tak lehce, že vám začalo bušit srdce jen při pohledu na něj…  měl radost z pohybu, čistou  nespoutanou radost z toho, že běží po trati." – Julie Suhr.

Nepůsobil nijak impozantně, obyčejný valach, dost malý hnědák (144 cm) štíhlý, se šikmou lopatkou a velkou jizvou na pleci. Ani se nechoval jako borec, a to zvláště při veterinárních kontrolách.  „Když na něj vylili kbelík vody, vypadal jako zmoklá myš“, vzpomíná známý jezdec a bývalý soupeř na trati Hal Hall.

„Ve veterinární kontrole stál s povolenou kyčlí a  s hlavou 5 palců od země,“  říká Ann Hall, Halova manželka.  „Pomyslíte si, „ Dneska Donna a Witezarif nevyhrají.“ Jenže v okamžiku, kdy na něj nasedne, on zvedne hlavu, zvedne ocas a vypálí z vet-gate.“

Witezarif určitě většinou – aspoň na první pohled – nevypadal na jednoho z největších vytrvalostních koní. On a jeho jezdkyně Donna Fitzeraldová v 70. letech vládli na stošedesátikilometrových tratích Tevis Cupu a Virginia City 100. Tevis Cup vyhráli 6x, z toho 4x v řadě – to je stěží překonatelný rekord. Jednou skončili druzí se ztrátou jedné minuty na vítěze. Také vyhráli 6x Virginia 100 („jižní sestra Tevis Cupu“)   - z toho 5x s Donnou, Witezarif ji dokončil 11x.

"On musí mít abnormálně velké srdce a ona je dravá jezdkyně s perfektně vyváženým sedem. Ví, jaký knoflík na Witezarifa zmáčknout. Dostane z něj každou unci jeho energie.“ Hal Hall. 

Jestli si někdo myslí, že Witezarif a Donna se kvůli svým bezkonkurenčním výkonům a uznání svých poražených soupeřů chovali nadřazeně, tak se mýlí. .

Donna je spíše plachá a zdrženlivá, a po pravdě řečeno nepříliš sdílná ohledně svých úspěchů s Witezarifem (říkali mu Witez). "Byla tichá a skromná, ale na koni to byl tvrdý soupeř, „říká Hal Hall. "Nebyla okázalá, ale velmi zdvořilá. Kdybyste ji potkali na ulici, nenapadlo by vás, že je soutěživý typ. Nepěje chválu na své úspěchy, spíše je bagatelizuje. Jinak než tím, že si vzala na sebe přezku při těch několika vzácných příležitostech účasti na Tevis Cupu nebo Virginia 100, by vám nedošlo, že ona je polovinou legendy."

Witezarif byl poněkud odtažité povahy. Jeho osobnost Donna stručně popisuje „Nech mě dělat mou práci.“ 

„Nebyl to moc přátelský kůň,“ říká Donna, „několikrát mě kopnul.“

Jednou se to stalo, když ho chtěla předvést v co nejlepším světle na Ceně kondice. „Nepředváděl se veterinářům pěkně – nechtěl se nechat vést, táhnul se za mnou. Nemohla jsem ho přimět, aby vedle mě naklusal. Když jsem ho plácla  po břiše, aby zrychlil, nakopnul mě.“

"Jindy k tomu došlo na trati – jeli jsme v čele po útesu nad kaňonem, když se lekl a uskočil. Zadníma nohama se dostal pod okraj, tak jsem z něj vyskočila! Tehdy jsem ho jezdila na ohlávce a za ní jsem mu pomohla zpátky. na stezku. Vzápětí vyrazil kolem mě a ještě mě nakopnul. „Nebyla jsem zraněná, „ pokračuje Donna,“ a měla jsem strach, že se zřítí nebo ho už nikdy neuvidím.- ale on na mě čekal pod dalším kopcem a když jsem k němu přišla, tak na mě zaržál. Nasedla jsem na něj a jeli jsme dál."

Ten rok vyhráli.

Také kopnul Pata, manžela Donny, když opohybovával koně v ohradě a nohy mu uvízly v blátě. Jak běžel Witezarif kolem něj, tak ho prostě nakopnul a zlomil mu koleno.

Witezarif se narodil v roce 1963 na farmě Hyannis Cattle Company (HCC) v Nebrasce. Koně v HCC  byli většinou původu Crabbet/Kellog v kombinaci s polskými araby. Byli pověstní tvrdostí, vytrvalostí, pevným fundamentem a kostrou. "Vytrvalostní jezdci získali vyřazené koně od kovbojů," říká Hall. "Tak vzniknul tenhle rodinný podnik. A když si pak můžete vybrat to nejlepší, máte třešničku na dortu," říká Hall. Ví o čem mluví - jeden z HCC koní El Karbaj (mladší 3/4 bratr Witezarifa) vyhrál Tevis Cup 2x - v roce 1974 porazil Witezarifa s Donnou o jednu minutu. 

Jak se dala legendární dvojice dohromady? 

Někdy v roce 1967 jel Pat Fitzgerald shánět koně na farmu Rushcreek sousedící s HCC. Tehdy u toho byl Ted Jerry z HCC, který se s lidmi z Rushcreek přátelil - a ten Patovi řekl, že by pro něj jednoho koně měl a nabídl mu, ať si ho vezme domů, ať  na něm jezdí, nebo ať ho prodá. Pat si ho vzal domů, vyzkoušel si ho a nechal si ho - byl to Witezarif.

Witezarif je po Witezar (Witez II) z matky Zarifa (po Zarif). Původem z klasického pouštního chovu, egyptských, polských a CMK (Crabbet-Maynesboro-Kellog) linií. Zarifa dala kromě Witezarifa  El Karbaje a  Národního šampiona AERC Law Thunder. 

Donna vzpomíná, že Witezarifa Pat koupil, když mu bylo 4,5 nebo 5 let. AERC do 80. let nevedla evidenci výsledků, ale Witezarif šel podle Donny v pěti letech svůj první vytrvalostní závod, což bylo v roce 1968. V témže roce už také absolvoval první stošedesátky včetně své první Virginia 100, kdy ho jel Louie Henderson.

"Jako mladý byl dost bujný, ale po několika vytrvalostních závodech se uklidnil. Na trati skoro spal!", říká Donna.

Možná to byl důvod, proč Witezarif vítězil. nebo to také byla práce, kterou dělal, když zrovna nezávodil. Neměl režim velké celebrity. Spolu s ostatními Patovými koňmi, včetně těch do Tevis Cupu, pracoval v provozu turistické stáje Donny a Pata v horách u South Tahoe Lake. Witezarifa však jezdila jen Donna. "Všichni koně byli denně v řadě za sebou na trase a chovali se  tak, jako se začne po nějaké době většina umořených koní z těchto rančů - lidi je k ničemu nedonutili." Trail se jezdil v této oblasti v kroku do kopců a z kopců. Donna ještě odpoledne brávala Witezarifa na trénink a jezdila v klusu. "Vyjížděli jsme každý kopec, který jsem viděla a zvládli jsme některé hodně velké a strmé." Nejradši jezdila na 20 mílový (32km) okruh na vrchol údolí Hiddem a zpátky.

Neměl žádnou speciální krmnou dávku, doplňky, elektrolyty, směsi. "V zimě dostávali půl na půl seno a drcenou vojtěšku, žádné jádro. V létě půl napůl celou vojtěšku a seno, k tomu jádro - protože pracovali. Pokud nepracovali, žádné jádro."

Ve výběhu plném arabských valachů nevzbuzoval pozornost, nebyl atraktivní - dokud jsem se za ním neocitl na trati a "nejedl prach od jeho kopyt" po mnoho mil. Když koukáte na jeho hlezna pohybující se jako neunavitelné písty, pak to ve vás vzbuzuje úctu - k němu a k jeho jezdkyni. Následovat Donnu na trati je jen o tom následování, ne o stíhání." R.B.Barsaleau.

Denní režim -  celodenní práce plus tréninky v kopcích byly zcela jistě základem pro úspěchy v Tevis Cupu.Tento náročný závod zvládali Donna s Witezarifem se zjevnou lehkostí. 

"Oni byli v těch letech nedotknutelní," říká Hal Hall, "Byli nebojácní. Naprosto. Tak bych je popsal. Držet se jich byla dřina - mírně řečeno - nakonec mi to došlo."  

"Trať Tevis Cupu je hodně technická, samé stoupání a klesání," říká Hall a usmívá se, když si vybavuje Donnu a Witezarifa, "ona a její kůň - jasně si to pamatujji - procválala kolem mě na úzké stezce v části staré stezky klesající kaňonem pro muly z dolů, kde stačí jeden chybný krok... Donna cválala dolů bez zaváhání. Když jsem ji zaslech přijíždět - jen jsem jí uhnul. Naučil jsem se jet si svůj vlastní závod a nepokoušet se s ní soupeřit."

Roku 1972 Hal Hall na 90. míli vedl. 

"U přechodu American River jsem se otočil a uviděl jsem oblak prachu. Doufal jsem, že to je jen podvečerní hra světla a mlhy - ale nebyla to mlha. Byla to Donna a Witezarif. V trysku mě předjeli a o jednu minutu zvítězili." 

"Naučil jsem se těžit ze stoupání. Witezarif byl úzký, dlouhý, nebyl typem horského koně. Na vrcholu jsem je dojel. On a Donna využívali jízdu z kopců." 

"To je pravda," potvrzuje Ann Hall, "Witezarif uměl cválat z kopců.Donna musela mít nervy z oceli a naprostou důvěru ve schopnosti  toho koně. A myslím, že ona byla vynikající jezdkyně."

"Donna začala s dobrým koněm, věnovala mu čas a trpělivost a udělala z něj legendu. Jela brilantní jízdy a dokázala pro vítězství překonat bolest a vyčerpání." Marion Robie

Donna shrnule své úspěchy v Tevis Cupu lakonicky: "Někdy jsem kaňonem dolů cválala." Witezarif byl také nedostižný pro překonání Courage Rock, kde dnes jezdci často volí raději alternativní trasu. Uvědomila si, jak byl Witezarif dobrý, až když tudy jela s jinými koňmi. "Měla jsem strach, že spadnou. Witez přes to jel, jako kdyby to nic nebylo."

Witezarif také neřešil, jestli jede vpředu nebo má před sebou koně. 

Co se týče Virginia 100 v Nevadě, Hall přiznává totální  porážku: " Witezarif a Donna ve Virginii dominovali. Nikdy bych jí tam nemohl konkurovat. To byla jejjich domácí půda."

Virginia 100 je další nesmírně technicky náročný závod, s mnohakilometrovým stoupáním a klesáním, v kamenitém terénu pouští a hor. Vítězný čas je 11-13 hodin, Witezarif vyhrál v druhém nejrychlejším čase 10:59 v roce 1969, tehdy jako šestiletý. 

Witezarif vyhrál Virginii 100 celkem 6x, z toho 5x s Donnou. Celkem závod dokončil 11x, poprvé jako 5letý s Louie Hendersonem v roce 1968, o rok později těsně vyhrál s Australankou Sue Scantlebury a získal Cenu kondice. Donna s ním dokončila tento závod v letech 1970, 1971 a 1972 - a pak začala jejich vítězná šńůra. Vyhráli 4x v řadě a znovu v roce 1978, kdy si Witezarif vysloužil deku 1000 mil Virginia 100 jako jeden z 4 koní v historii závodu, kteří této mety dosáhli. Na trať se vrátil ještě jako 17 letý v roce 1980, kdy závod dokončil s jezdkyní Debbi Early. 

Jediným "stínem"  na kariéře Witezarifa, pokud se to tak dá nazvat, je málo cen kondice vzhledem k mnoha vítězstvím. Má to docela logické vysvětlení. Tehdy rozhodčí neposuzovali stav koně podle tolika faktorů jako v moderní éře - váha jezdce, CRI (cardiac recovery index). Hodnocení kondice záviselo na názoru rozhodčích, jak se kůň projevuje živě a svěže v klusu. Kdyby byl Witezarif tehdy hodnocen podle dnešních kritérií, mohl by mít o několik cen kondice více. Witezarif byl totiž typický tím, že v klusovkách napůl spal, ale jeho hodnoty tepové frekvence a recovery time byly fenomenální bez ohledu na počasí a typ terénu. 

"Byl monstrum. S ničím se nepáral. A ona se nebála." Hal Hall

Witezarifova kariéra skončila v roce 1983, v jeho 20 letech.Ten rok s ním Donna jela 6 soutěží na 80 km. Pak se rozhodla to ukončit: "Myslím, že už toho udělal dost. Je čas, aby si odpočinul." 

V záznamech AElRC nasbíral 5044 mil. Na otázku, jestli se mu nestýská po závodech Donna odpověděla, že neví... "Má ostatní koně, se kterými se může honit." 

Podle AHA odešel na věčné pastviny 31. března 1998, v 35 letech. Donna si ale vzpomíná, že v 35 letech se zranil - byl venku s ostatními koňmi. "V noci jsem slyšela z venku nějaké rachtání. Nevstala jsem, jenže to nepřestávalo, tak jsem ve tři ráno nakonec vstala šla do mrazu a do tmy. Sklouzl a spadl pod žlab a nemohl se zpod něj dostat. Chytla jsem ho za ocas a protože bylo zamrzlo a kluzko, tak jsem ho  vytáhla. Bohužel tam byl dlouho a měl pak problémy s kyčlí. Přišel na to, jak se vyválet a zase zvednout, Sedl si jako pes a zvedl se na tu zdravou nohu."

Stejně jako Donna podceňovala své úspěchy s fenomenálním partnerem, nedělá vědu z toho, že Witezarif odešel, ani z toho, že ona a Pat opustili jak stáje, tak vytrvalostní ježdění.. "Přišly jiné věci," prohlásila lakonicky. 

Witezarif byl v roce 1975 prvním koněm v síni slávy AERC, Donna v roce 1978.Uvědomoval si Witezarif, že je výjimečný? "Nevím," říká Donna, "ale připadalo mi, že má rád pozornost okolí." 

Zeptal jsem se Halla, jestli budeme ještě někdy svědky takového koně. "Myslím, že ne. Byl opravdu výjimečný."

"Kdybych měla v ybrat jednoho jediného koně, který představuje vytrvalost, byl by to Witezarif. Zastínil všechno, co dosud náš sport viděl." Julie Suhr

Zdroj:

  www.theequestrianvagabond.com

www.teviscup.org

www.aerc.org

Vítězové Tevis Cupu 1967 - 1978