20.dubna v Tordera zvítězila v CEI2* 122 km světová a evropská šampionka i čerstvě úřadující mistryně Španělska, Maria Alvarez Ponton. Sedlala 10letého valacha uruguayského chovu SHAGYA ENDURANCE - ze stájí Al AAsfa v Dubaji. Už jsem mnohokrát na uruguayské koně upozorňovala, tak se k nim v tomhle článku ještě jednou - a asi ne naposledy, vrátím. Poprvé na sebe výrazně Uruguayci upozornili na Mistrovství světa juniorů v Abu Dhabi roku 2011, kdy zvítězili v týmech a zlato v jednotlivcích si odvezl patnáctiletý školák Martin Stirling na fenomenálním valachovi VENDAVAL. Prvenství si tým z URU pojistil ještě třetím místem Oriana Ricca (HUNTER TORO) a 7. místem Marie Pereira (MI JADE). Klisna Mi JADE získala i Cenu kondice, ovšem pozitivní dopingový test její výkon odsoudil k diskvalifikaci. Výkon Vendavala i Hunter Toro neprošel bez povšimnutí a koně změnili majitele (UAE)  - Vendaval pak ještě zazářil 3.místem na MS v Euston Park 2012 (Ali Kh Al Jahouri), Hunter Toro startoval o 5 měsíců později v Princ Cup s jezdcem UAE, ale tím jeho kariéra i život skončily. 

Loni v prestižním Al Maktoum Cup CEI3* 160 km dojel na třetím místě HLP BASK (v UAE přejenovaný na KERDOS) - viz foto.

a tohle je rodokomen HLP Bask

Další uruguayským koněm na špici pouštních závodů byl JLB LENNON - vyhrál v roce 2012 CEI2*120 km průměrnou rychlostí přes 27 km/h, rychlost posledního kola 35 km/h - ani on na tento výsledek však již nenavázal (další 4 závody nedokončil). V roce 2016 šlapal na paty Shaddadovi v Prezident Cup CEI3* 160 km 11 letý valach MUSTAFA, který dojel druhý průměrnou rychlostí 26,23 km/h. Ani jemu se však v další kariéře nedařilo. Z dalších "URU" ještě např. LC MENTA nebo SULTAN. Rozhodně bych také měla připomenout valacha KALIFA narozeného roku 1998, vítěze ME Open roku 2011. Loni ve svých 19 letech ještě vyhrál CEI3* 160 km v Abu Dhabi, Al Wathba (24,98 km/h). 

 

Začátky vytrvalosti v Uruguayi

Uruguay je zemí koní a vytrvalosti. Než se zrodil „otec vytrvalostního ježdění“, Tevis Cup,  v roce 1955, měla za sebou tahle disciplína v Uruguayi premiéru už v roce 1913 v Sarandí Grande -  závod na téměř sto km. Zvítězil Amadeo Rodríguez.

Další ročník skončil roku 1914 katastrofou – příliš vysoká rychlost zabila všechny koně s výjimkou jediného, jak o tom hovořil v jednom interview pamětník této tragédie, Aristides ScarónPallares. Dodal, že cenou pro vítěze této extrémní zkoušky byl kůň.

Po tragické zkušenosti se vytrvalost na dlouhou dobu vytratila – až do  čtyřicátých let. Tehdy se setkala skupina mladých lidí v baru „ El Popular“  bratrů Amadea a Juana Tartagliových.

Mezi drinky, vtipkováním a kamarádským klábosením se tady zrodila vytrvalost, vzpomíná Pallares, který do této skupinky patřil vedle Tartagliů, José Bonomo a Akcides Cassani.

Plán nabíral přesnou podobu během dvou let a 12. října roku 1935 se u příležitosti 110. výročí bitvy u Sarandí konal první ročník soutěže, která se tam pod stejným názvem pořádá dodnes. Startovalo 14 koní a organizátoři po draze zaplacené zkušenosti z roku 1914 ustanovili povinnou přestávku 20 minut v Durazno před klubem Uruguay.

Tentokrát koně zůstali naživu a zvítězil Eladio Gonzáles Céspedes poté, co Alcides Cassani  udělal chybu a seskočil z koně ještě před cílovou čárou. Cassani po tomto svém selhání už nechtěl závodit, ale nakonec se nechal svými blízkými přesvědčit. Sice už stejně nikdy nezvítězil, ale byl druhý v letech 1936, 1938 a 1940. Na úspěch závodu z roku 1935 navázalo o devět let později založení uruguayské jezdecké federace (FEU), což odstartovalo další rozvoj vytrvalosti v Uruguayi. Přestože FEU zastřešuje už všech 8 disciplín, vytrvalost je tou hlavní (letos registrovaných 153 jezdců a 230 koní – v ostatních disicpínách jsou to jednotky, v parkurech desítky, na druhou stranu počty vytrvalostních jezdců i koní od roku 2014 klesly na polovinu – že by odliv na Střední Východ?

 

Criollo - jihoamerické perpetum-mobile

Tady někde to začíná - zrod tvrdých a vytrvalých koní. Roku 1535 flotila jedenácti  lodí s dvěma sty španělských lidmi a stovkou koní v podpalubí  připlouvá k východnímu břehu jihoamerického kontinentu. Nákladnou expedici vede na své útraty Don Pedro de Mendoza, španělský šlechtic  a dvořan, ambiciózní vizionář prolezlý syfilitidou.  O rok později zakládá mimo jiné osadu Buenos Aires, ale jeho vůdcovské schopnosti značně utrpěly  postupující  nemocí.  Osadu napadnou a vypálí domorodci, přitom uteče několik desítek koní. Uprchlíci se dokázali přizpůsobit tamější nehostinné krajině a když sem v roce 1580 dorazil další španělský dobyvatel Garay, zůstal v úžasu nad mnoha tisíci zdivočelých koní. Údajně jich bylo asi 12 tisíc. Ti se křížili s dalšími koňmi dovezenými Španěly. Byli to právě andaluzští koně, kteří vystoupili z lodí na nový kontinent a dali vzniknout jihoamerické specialitě – tvrdému, nenáročnému a vytrvalému criollo.  Criollo je kůň narozený na půdě Jižní Ameriky z rodičů dovezených španělskými dobyvateli.

Musíme si uvědomit, že andaluzští koně v 16. století byli jiní než dnes – v jejich těle kolovala krev původních koní Iberského poloostrova – tzv. sorraia, o kterých se do začátku 20. století nic nevědělo – a především koní berberských, které na poloostrov přivedli Maurové (proto ten jemný klabonos u těch urug.koní , kteří v sobě ještě nemají tolik arabské krve).  Koně sorraia charakterizují znaky primitivních a nenáročných zvířat – zebrování nohou a úhoří pruh, černé špičky uší. Mají krásně „melírovanou“ hřívu. A právě tito tvrdí koníci, nenároční na potravu a odolní vůči velkému horku i zimě, se stali základnou pro vznik proslulého španělského koně, který se pak ocitl na půdě nového kontinentu. Tady pak došlo ke křížení s dalšími koňmi, které sem dovezli  španělští dobyvatelé – a vznikl kůň, který napříč Jižní Amerikou získal název criollo. 

Na něm gauchos trávili svůj život. Gaucho bez koně byl jako muž bez nohou. Koloniální život se zde točil kolem dobytka a koní – než přišla technická novinka, která stáda spolehlivě ohlídala – ostnatý drát. Samozřejmě se sem začali dovážet i těžší a větší koně, jako Percheroni – ale jejich kříženci s criollo byli zase moc těžcí  a těžkopádní pro válečné účely. Každopádně se gauchos a vojáci a domorodí obyvatelé stali světově proslulými jezdci. Původní criollo však díky všelikému křížení málem zmizeli. Pro záchranu čistého chovu criollo se rozhodl rančer Don Emílio Solanet – vykoupil klisny a hřebce čistých criollo a absolvoval s nimi 1800 km dlouhou cestu ze vzdálené oblasti Chubut na svou farmu „El Cardal“ v provincii Buenos Aires, kde mohli izolovaně žít a udržet čistotu chovu (plemeno criollo uznáno 1918). A když jsme u těch vzdáleností a vytrvalosti – mezi těmito koňmi od řeky Chubut byli dva – Gato a Mancha, kteří někdy během let 1925 a 1928 absolvovali historickou jízdu z Buenos Aires do New Yorku. Tehdy Aimé Tschiffely, původem ze Švýcarska, zatoužil po velkém dobrodružství - a rozhodl se bez většíhch jezdeckých zkušeností vyrazit na tisíce kilotrů dlouhou pouť na koních. Oba vybraní koně rančerem Solanetem, ve věku 15 a 16 let, byli neobsednutí a volně žijící přímí potomci koní dovezených Španěly do Argentiny. Nejdivočejší z divokých koní. Urazili 22 500 km horami, pouští a džunglí. Byla to ta nejtvrdší zkouška vytrvalosti a criollo prokázali, že patří mezi nejlepší koně na ty nejdelší vzdálenosti. Oba koně se vrátili do El Cardal lodí a dožili se více než 36 a 40 let. 

Právě vytrvalost, skromnost a dlouhověkost byla pro původní criollo charakteristická. 

Gato a Mancha

 

 Další zaznamenaným vytrvalostním výkonem criollo ve stejné době bylo 1380 km, které Abelardo Piovano ujel na criollo Lunarejo Cardal 1380 km za 16 

dní. Kůň nesl váhu 95 kg. Na fotografii je zachycen asi deset dní poté, co dorazil do cíle. 

Denně musel ujet v průměru kolem 80 km. 

(foto vpravo - Lunarejo Cardal)

 

 

 

 

Renomovaný uruguayský chov Pio Endurance inseminuje raid klisny arabskými hřebci - a arabské klisny plnokrevnými raid hřebci. Výsledkem jsou rychlí a nesmírně tvrdí koně. Co to jsou raid? 

V Uruguayi se jezdí vytrvalost jako tzv. raid (cca do 90km), a klasická - cross country vytrvalost v terénu. "Raidy"  jsou v Uruguayi velice populární, je to v určitých oblastech doslova svátek, kam se chodí celé rodiny bavit i popíjet, do toho tam závodí koně, je to prostě lidová zábava. Jsou krátké raidy (raides cortos), které se běhají na cestách na okraji města - a pak jsou dlouhé raides (raides largo), ty jsou až 120 km dlouhé, běhají se v terénu a návštěvníci raidu obvykle po protančené noci přicházejí, když koně dojíždějí do cíle. 

Raidy nenajdete ve velkých městech, tam vládne hlavně fotbal, ale ve venkovských oblastech a u menších měst jsou základní zábavou - je to zde po fotbale vlastně druhý nejrozšířenější sport. Má své časopisy, televizní a rozhlasové vysílání. Cena pro vítěze se pohybuje kolem 100 tisíc pesos, což je cca 5000 dolarů -- a to není málo, když průměrný roční příjem je v Uruguayi 13 tisíc dolarů. Raidy se konají od března do listopadu, skoro každý klub je i pořadatelem, akcí je cca přes 40 do roka. Bez ohledu na to, kolik koní startuje, jedna pětina dostává finanční ceny - pokud přežije, riziko je zde velké. Raid se nejede na dráze, ale po komunálních cestách, a jestli v UAE svět šílí z automobilových doprovodů, pak je dobré se podívat na videa z Uruguaye (odkazy níže). Ženské pohlaví v raidech není tak časté - cca 2-3 jezdkyně v raidu, muži zatím stále drží tradici svých předků. 

 

 

 

...jezdci mají bič

 

Nicméně selekce v disciplíně je tvrdá, už existuje i petice proti těmto krátkým a rychlým závodům, kde údajně umírají koně - má však jen 600 signatářů. 

V roce 2012 bylo 5 úmrtí koní na 1600 startů v raidech. V roce 2013 byly 4 fatální případy. Na druhé straně tato lidová zábava zjevně vytváří širokou základnu, kde uspějí jen opravdu tvrdí a rychlí koně. Podívejte se zde na typické VIDEO a z toho cvalu po asfaltě vás možná zamrazí:) - přitom koně do 5 let běhají jen na písku. Podle zdejších trenérů je pak třeba koně postupně navyknout na tvrdé cesty, kde kůň používá přece jen jiné svaly.  I raidy podléhají veterinárním kontrolám. Pokud se veterinářům něco nezdá, ale není to jednoznačně na diskvalifikaci, pak dají verdikt "in observation" - tedy "je sledován" a záleží na jezdci, zda bude pokračovat. Když se rozhodne pokračovat a dojde ke zranění, jezdec může být suspendován od 6 měsíců po "doživotně". V každém případě není divu, že se uruguajští koně dostali do hledáčku vytrvalosti v UAE. A ještě jedno VIDEO , kde auta troubí, jezdci mají biče, cválají po silnici (ale i podél) a jsou i chlazeni hadicí z auta. Tempo...